XVI. Ó kéž co perla okamžik jen letný

Ó kéž co perla okamžik jen letný

Jí visím kolem krku labutího:

By v sen opojný ňadra kynoucího

Mne ukolíbal pohyb k lásce vznětný.

Tou slastí ztichl tužeb by dav četný

Utlumen vírem žáru tisícího;

Já nevýslovně blažen u jejího

Bych srdce střežil ráj ten liljokvětný.

Její bych duše plamen zháral zcela,

By vnikl v sladkém palu ve zrak nyvý,

Rozvodniv slzy zjihl chladné zření.

Pak z srdce vyroněná slza vřelá,

V níž – v perle – slastně cit plá blahostivý,

By v ňadra ke mně padla k zasnoubení!