XVI. Ku pohřbu manžele a otce.

Poslední svou konám cestu

Do věčnosti z ciziny,

K nebeskému chvátám městu,

Do své milé otčiny.

Proň jsem dobrý boj bojoval,

Hřivny své zužitkoval,

Krista věrně následoval,

Víru jeho zachoval.

Pracoval jsem dílo dobré,

V zlatou báň je uložil,

Než mne Bůh můj volal k sobě;

Cíl mé pouti položil. –

Na shledanou, choti věrná!

Podej ruku v stuhlou mou,

Noc nás rozloučila černá,

Choť přelstila upřímnou.

Nic neplač a nežel toho,

Bůh zas všecko napraví,

U něho jest bytů mnoho,

On nám jeden připraví.

Jenom v kázni, bázni Boží

Vychovej sirotků mých,

Ať se denně v ctnosti množí,

Lze ti vydat oučet znich:

„Pane! zde jsou všechny dítky,

Jež nám nebe svěřilo,

Hle! jak květou tyto kvítky,

Žádné z nich nezhynulo.“ –

Na rozcestí, než se s vámi

Milé dítky! rozžehnám,

Pojďte ke mně, ať vám s máry

Ještě jednou požehnám.

Za mne s máti a sousedy

Otče náš! se modlete,

Na mou rakev naposledy

S útrpností pomněte.

Mně dnes, Bůh zas zítra tobě

Odpustíš-li, odpustí.

Přej mi každý pokoj v hrobě,

Kam mé tělo uhostí.

Bohu tělo své navrátím,

Duši jemu odevzdám,

K němu s vámi se obrátím,

Všecko v jeho ruce dám.

Věřím, že on mne nezkrátí,

Oživí zas kosti mé,

Smrt až kořist Pánu vrátí,

Vzkřísí mrtvé tělo mé.