XVI. Na lůžku leží ubohá má milá.

Na lůžku leží ubohá má milá.

A do Padovi cesta moje byla,

kde svatý Antonín na zlatém stonku

tré bílých drží liliových zvonků.

A když jsem v pokoře mu žaloval,

tu útěchu mi hodný svatý dal:

„Musíli tvoje milá ze světa,

pak na památku trápení a bolu

brzyčko, synu, na zlatém mém stvolu

i čtvrtá bílá lilie vykvétá.“

Má milá umřela. Já putoval

až do Loreta k milé matce boží,

bych útěchu si z jejích očí vzal.

Tam žaloval jsem velký srdce žal,

by z prsou vzala bujné toto hloží.

A matka boží hlavu ponížila

a tiše, tiše ke mně promluvila:

„Už potěš se, vždyť nemá žádnou vinu;

mám korunu jen jednu, milý synu,

kéž dvě jsou mé, tu jednu bych jí dala,

že tě tak čistě, věrně milovala.“