XVI. Na nebi měsíc visí,

Na nebi měsíc visí,

jak lebka v okno se dívá,

to jakýs je stařec lysý,

jenž v moje dumy kývá.

Do ztuhlé tváře země

svit jeho kouzelný splývá,

a svítí tak tiše a jemně,

že cosi v duši mé zpívá.

I obrátím se k němu:

Ty masko tak tklivá a snivá,

co jen z tvých kraterů lemu

se záhadného schvívá?

Jsi mrtvý – a přec to štěstí!

Nechť kolem vesmír se stmívá,

tvá přejatá zář právě jesti,

i štěstí kradené bývá.

Jsi troska života, světa,

bez ruchu mlčenlivá,

však v troskách mnohý keř zkvétá,

jenž pro útěchu zbývá.

Než napsal jsem ty řádky,

zář tvoje zimomřivá

postoupla dál – však sladký

lesk její mi v hruď se vlívá,

dál zpívá...