XVI. Ne, mezi srdci věčně chladnými

Ne, mezi srdci věčně chladnými

svůj zbytek žití přece neprožiji;

ty, Bože, víš, čím duše má se svíjí,

jež prošla kdysi kraji zářnými.

Tam byly ženy smavé, nad nimi

zář nebe plála, paprsky tam lijí

čarovné světlo v úběl ňader, šíjí,

jak zpívaly by rytmy vábnými.

To sladká byla lež, ta mládí lež,

dar bohů líbezný, jejž zanechali,

když zemi opouštěli zmírajíce.

Ó zářící a hříšná kouzelnice,

svou vášní divokou mé zapuď žaly:

můj Bůh je krásný a tys krásná též!