XVI. PANU FRANTIŠKU KOHOUTOVI, kaplanu v Slatiňanech v Čechách.

Jak volno jest nám v stinném chladu,

v tom jarých stromů zdravém sadu,

když opeřenců zvučné zpěvy

nám dobrotivost boží jeví!

Jak milo jest nám na zahradě,

v níž květiny jsou v plné vnadě!

Tu roznícená duše žasne

a Bohu vzdává díky hlasné.

Dnes v zahradě jsou utěšené,

zřím kvítí pestré, drahocenné;

vždyť vdýchám vánky libovonné,

ty sličné básně bezúhonné.

Aj, slyším zpěvy roztomilé,

jež psalo Tvoje péro čilé;

Tvá píseň letí k nebi výše

a láskou k Bohu, k vlasti dýše.

Tvé libozvučné kuropění

můj vděčný soud si draze cení;

ó, zpívej dále, pěj nám stále,

chval nadšeně vždy nebes Krále.

Slav zpěvy Svými národ drahý,

Své šlechetné mu věnuj snahy;

nic nedbej nevěrecké chátry,

máš věrné druhy, pěvce bratry.

Pěj po milé nám vlasti všude,

pěj městu, vsi i chatě chudé;

vlast dobrá jistě v blízké době

dá zasloužený vavřín Tobě.