XVI. Po polibku svém uprchla mi v studu,

Po polibku svém uprchla mi v studu,

než moh jsem skočit, vrhnouti se za ní –

nu, však se vrátíš, vid', má plachá lani,

a pak tě nepustím již – držet budu.

Jsem milován, jsem bohat, konec trudu!

Nechť jíní se již leskne na mé skráni,

div, štěstí celé k čelu se mi sklání,

Ó, v jakém pochyb vrávoral jsem bludu!

Již nebudu skráň chýlit v chvíli dumné

a sudbě klnout v zamyšlení tom,

ty, krása, láska, stále budeš u mne.

A usmívat se budeš ve svém štěstí,

a já – já starý rozdrásaný strom,

já teprv nyní v pravdě počnu kvésti!