XVI. Po táboře jak jsem chodil v šeru

Po táboře jak jsem chodil v šeru

mezi stany, jichž tu stála řada,

u ohňů, jež plály v podvečeru,

ve sluch ostrá zazněla mi váda:

„Zahyneme,“ někdo sténal plaše,

„nepřátel se na nás valí mračna,

písek pohřbí nás i děti naše,

nebo šelma rozvleče nás lačná.

Marný oheň, ten nás neuchrání,

darmo náspy stavěti a bděti,

starých věšteb slyšte truchlé lkání,

běda, běda, zhynem bez paměti!“

Ale posměch byl těch slov jen echem:

„Starý blázne! K čemu tolik strachu?

Silný kmen jsme, který vichru dechem

nepohne se jak stvol trávy v prachu.

Zlomili jsme pouta, strhli jarmo,

a teď navždy bezpečni a jisti,

nepropusťme ani chvíli darmo,

v tajích velkých bádat nám a čísti.

Hle, jak jiskří hvězdami se nebe

jako písmo nevystihlých záhad,

tam jen zrak svůj upněm nebo v sebe,

není třeba po zbrani již sáhat.“

„Zahyneme!“ zazněl hlas zas prvý – – –

jícen svůj poušť rozvírala němá.

A já roztrh řízu, plakal krví

nad těmi jsem hlasy, nad oběma.