XVI. Přede mnou tu leží lebka rozpoltěná,

Přede mnou tu leží lebka rozpoltěná,

oko svaté runy lebky čítá,

a má mysl z črtů zapletených

živý obraz žití sobě splítá.

Onu runu láska vryla, zášť snad tuto,

onu blaho, tu snad neštěstí,

a zdaž ty, jež činí cesty kratší,

stopy přemýšlení nevěstí?

Tak jak v paměť obraz mrtvoly se vrývá,

ryje mysl v lebku znamení, –

vidíš brachu, moh’s mít lebku hladší,

méně jen, ach méně myšlení.