XVI. PSANÍ OD MRTVÉ.

Až toto psaní čísti budete,

já budu mrtva. – Čtěte klidně, prosím.

Co činím, činím uvědoměle

a podle síly své se vždycky snažím,

by smysl mělo moje konání

a bylo aspoň trochu užitečno.

Zazoufáte-li kdysi nad životem,

a přesvědčován, nebo přesvědčen,

že není dosti lásky na světě,

sluch dáte zlému: tehdy vzpomeňte,

že byla dívka, která po léta,

po léta, po léta Vás milovala

a z lásky k Vám, a pro své ulehčení,

se nedotekla ani ruky Vaší...

Mám, drahý – – – měla jsem Vás ráda, ráda...

Jak umělce, i jako chlapce svého

milujem, byť i často chyboval...

A trpěla jsem těžkou chorobou.

Já pochopila, že Vy, zdravý muž,

musíte plně vyžíti svůj život

a býti šťasten s jinou ženou – matkou.

Dnes klidna jsem a je mi lehko tak,

když rozhodla jsem se Vám napsati. –

V den smrti mé Vám pošlou toto psaní...

Již letos? Za rok? Za dvě, za tři léta?

Na podzim? V létě? V zimě? Na jaře?

Sebe jsem přemohla, však srdce své,

své srdce přemoci jsem nedovedla.

Že jsem Vám psala? I já člověk jsem,

a nedovedu, nechci, nemohu

až do nicoty promlčet svůj život. – –