XVI. Rád věděl bych, proč právě nyní vzkvétá

Rád věděl bych, proč právě nyní vzkvétá

v mé duši smutek s chladným podzimem.

Nevím přec, proč bych litovat měl léta,

jež nezažehlo ohně v srdci mém.

Večerní mlha lehla na dláždění.

A připadá mi všecko jako sen,

ty hlasy, jejichž zvuk mi známý není,

ty cizí tváře v záři svítilen.

A cítím, kterak zvolna v duši moji

nového cosi teskně vstoupilo

jak vzpomínka, jež přesnosti se bojí,

vzpomínka na něco, co nebylo:

Na něžná slova, kterých neslyšel jsem,

na teplo krbu, jež mne nehřálo,

na všechno, o čem snad kdys přemýšlel jsem,

co se však nikdy skutkem nestalo.

Na souzvuk srdcí, jenž mne nedojímal,

na věrných rukou vřelé soužití,

na duše klid, který mne neobjímal,

a po kterém jsem přestal toužiti.

Na krásu jara, kterou nepoznal jsem,

na jeho snů a touhy sladký hlas,

na mladé dívky, kterým nelíbal jsem

v záchvatech něhy dlouhý, měkký vlas.