XVI. Samota Brahmanova.

Chtěl býti sám i zašel v pustý hvozd,

leč kakadu i opice, jež vříská,

mu překážely – leckde ze křoviska

se ceníce i lkavý skalní drozd.

Výš zašel, kde jen třtina roste nízká,

však i zde chráštal močálů byl host,

šel ještě dál až v bažin třasaviska,

jimž v kštici plál jen ranní rosy skvost!

Šel ještě dál k jezerům svatým výš,

chtěl ticho pít a samotu jen bezdnou,

však žitím vřela i jich modrá číš!

Kam ohled’ se, stál život všady za ním,

do duše házel stopu jemu hvězdnou

a jitra růže vdechl jeho skráním.