XVI. Sedím v besídce,

Sedím v besídce,

šťasten z kytice jarních květů,

jež jsem si natrhal

a vložil do vázy.

Jak líbezně to voní,

jak mile dýší

ty ladné vzkazy Vesny;

jak čisté nebe

usmívá se mile,

září mi v oči,

zavírám je...

Jsem v dalekých sadech

neznámého velmože,

trhám zase květy,

nádherně voní,

až se mi hlava točí.

Však hle, u nohou mých

ohromná ropucha

rochá, slintá mi na obuv

ohavný hnis;

chci ji odkopnout,

slabá je má noha;

ropucha

poulí oči,

chce na mne skočit.

Jak je ošklivá!

Pliv’ jsem jí v obličej.

Prchá;

budím se,

přede mnou bídná

jepice sviští:

komár,

jej rukou zabil jsem jedinou ranou.

Zatím mi kytice opadala.