XVI. THEORIE

Začneme s ctihodnou

metaforou:

Proud času (víte,

jak často už čas byl

přirovnán k proudu!)

valil se, valil

širokou plání;

tu plynul tiše,

idyly tvořil,

tu padal slapem,

řval, výskal, hřímal,

čeřil své vlny

bělavou pěnou.

Teď – fin de siecle –

zapadl kamsi

v kotlinu širou.

Napřed jsou hráze,

po straně hráze,

do zadu nelze.

I začal kroužit

v kotlině širé

dokola kolem

posupných hrází,

a voda roste tam

a hučí vztekem.

Lidstvo – jež nese

on na svém hřbetě –

chvěje se úzkostí:

jak se to skončí?

co bude dále?

kam s námi vpadne

divý ten komoň?

Příšerná, těžká, nejistá chvíle!

A zatím přišli

– jak se to stává,

jak se to dělo vždy

v takových dobách –

učenci moudří

a lidé dobří

a prostodušní,

každý z nich myslí:

Jsem spásou Doby,

teď stůně ubožátko –

nu, pomohu jí! –

I hrabe a ryje z nich každý

do ohromných hrází těch žlábky

dle neomylné svojí theorie

a poroučí kolem:

Tadyhle půjde

celá ta spousta,

toť jediná dráha,

jež vůbec je možna!

S opačné strany,

kde vyryl svůj žlábek,

volá hned jiný

spasitel moudrý

a prostodušný:

Ne, zde je spása,

tudy se povalí

spousta ta drahou,

kterou já kopal! –

A jiný tamo,

a jiný onde,

a jiný docela

nazpátek hledí

a hlavou kývá

a přehlušuje

ty všechny druhé:

Čas půjde zpátky,

vrátí se drahou,

kterou byl přišel –

toť pro nás spása,

tam na začátku kyne

ztracený ráj! –

Učenci moudří

zle od svých žlábků

pouští se v sebe:

bojují, zápasí

citáty z klasiků,

ze svatých otců,

z koranu, bible

a hází po sobě

hrstěmi paradox, důvodů,

sofismat, sentencí

a špičatých slov –

hrdla už chraptí,

žlábky se staví –

Doba však nechce,

nechce a nechce.

V kotlině širé

proudy ty rostou,

krouží a hučí

kol posupných skal.

Ó theorie,

vy theorie,

vy špatně renomované,

ctihodné, šedé theorie!

Ty proudy vod,

tu spoustu děsnou

neovlád člověk

nikdy a nikdy!

Nevěděl, neví,

kudy se povalí

v minutě příští

ta nejmenší vlna!

Dnes... zítra... za rok...

prorve si hrázi

obrovský kolos –

jak, kde a kamo?

Sám ani neví...

My tušíme s děsem,

že bude to bouře

divá a hrozná,

jak bývala kdysi

v takových dobách...

že proud ten zrudne,

jak by v něm ležel

červánků požár...

Jedno jen tvrdit

můžeme jistě:

že s výsměchem děsným

strhá ty žláby, ty stružky, ty rýhy

učenců moudrých

a prostodušných.

Že stopí všechny

ty theorie,

vždy špatně renomované,

ctihodné, šedé theorie...

Tak v pohádce jedné

churavý obr

leží a stená,

proklíná, hučí.

Felčaři drobní

s slabounkou rukou

obstoupí obra,

radí a radí,

dávají masti,

thé heřmánkové

i rebarboru.

Však v těle obra

divoká zuří nemoc;

on chví se dále,

proklíná, hučí;

bolestmi omámen

strpí, že dávají

ty obkladky, masti

i hořký lektvar.

Však přejde krise,

krise ta děsná,

vyvane nemoc,

i vstane silen,

v své hrozné výši,

tu chytí ty kelímky, láhve a břečky

a felčary chytí za tenké nožky

a hodí jak míčem veselý chlapec

tou celou drůbeží

kams na bok skály –

a kráčí dále

za obřím cílem...

Ó proude obří,

ohromný Čase,

jedno z tvých dětí,

jež ty jsi zrodil

a jež i pozřeš

jedenkrát jistě –

jedno z tvých dětí,

jež děsem se chvěje

nad tvojí nemocí,

nad tvojím vztekem –

jedno z tvých dětí,

jež trpí s tebou –

to čeká a touží

zřít velkou tu chvíli

osvěžující

a touží pozdravit

řev nových tvých proudů

velikou slokou

hozenou do nich,

ač ví, že shltneš ji,

jak všecko jiné!