XVI. TOBĚ BYLO ZIMA...

Stáli jsme na pavlači, vysoko nad opadalou zahradou.

Za námi, na východě, tesknil měsíc.

Vítr harašil omrzlým listím akátů.

Hvězdy bodavě shlížely s jasného nebe.

Zdálo se, že vítr snáší jejich studené paprsky,

jako pichlavé větvičky sněhu.

Dole leskla se řeka a třepotala světla na druhém břehu.

A tobě bylo zima.

V dálce, tam, kam řeka běžela, leželo město.

Jako černý kout oblohy bylo, posetý hvězdami.

Na neviditelných nitích navlečeny démanty –

tam někde šuměly a hučely ulice,

davy tam přecházely, kvapíce s břemenem svých životů.

Marná klopota všeho vanula přes světla,

mžikala červenavě, žalostně, vyčítavě.

A tobě bylo zima.

Stála jsem vedle tebe pod hvězdami a před tváří města.

Hořela jsem touhou zlíbat tvoje oči,

tvoje ústa sežehnout polibkem,

tvoje mladé tělo obejmout, rozpálit vášní.

Cize mžikaly hvězdy, nevraživě světla v dálce,

nad tím vším však vanul proud,

který vrhal mne k tobě.

Opírala jsem se o zábradlí,

tiskla horký spánek na tvé čelo,

a čekala, čekala, čekala...

A tobě bylo zima,

tobě bylo zima...