XVI. V těch nocích zlých, kdy nelze zdřímnout oku,

V těch nocích zlých, kdy nelze zdřímnout oku,

kdy vichr kvílí mrazných dum svých sloku,

duch vejde smutný neslyšných mi kroků –

a u hlav lože těsně se mi staví.

Skráň pálí žhavá, srdce hoří v boku...

Jsi duše těch, jež urval hrob mi dravý?

Ó váš by zjev noc na den zjasnil smavý,

v němž rosa očí úsměvem se taví – –

Rci, kdo jsi? – Či mě smyslů děsí omyl?...

Jen praskot příšerný mi odpovědí,

jak někdo by zde v pláči ruce lomil...

V kout prchá stín... jak rozžehnu si svíci.

Pes v nohách lože vzrušen za ním hledí

svých oči hnědých velkou zřítelnicí...