XVI. V zámecké zahrady koutu

V zámecké zahrady koutu

hoví si z mramoru sfinga

se sličnou ženy hlavou,

mohutných, plných prsů,

štíhlého těla,

silných boků,

ústa jak mluvit by chtěla,

záhadu v pozorném oku.

O přední nohy se vzpírá,

pozvedá hlavu,

do dálky napnutě zírá,

do lidí davu,

již za zdí zahradní kráčí

a do polí dál,

kde rolník pole vláčí.

Večerem k sfinze

ze zámku denně jde hoch

vytáhlý, čilý,

chytrý a milý;

plavé má vlasy,

obrví očí i víčka

a zlaté řasy.

Kol krku jímá pololvici,

hledí jí do snivých tváří;

růže mu planou v líci,

oči mu kouzelně září;

k hlavě se shýbá

jeho hlava;

laská ji, líbá,

sahá v torbičku zdobnou,

ručkou jí do úst dává

pamlsku drobnou;

hladí ji hebce,

do ucha důvěrně šepce,

své ucho k ústům jí dává.

„Odpověz!“ prosit neustává.

Vše marno věru,

sfinga je němá,

jakou si práci s ní beru,

odvěty pro mne nemá.

Co pročetl jsem knih,

nic nevím z nich,

kam jdou, co bude z těch lidských hord,

co já jsem, ať se mi zjasní!

Ze zámku volá matka:

Kde je Gordon, as?

nejspíš zas

v parku básní!