XVI. V zrcadle.

Na čele smutku mrak se do těch vrásek chýlí,

jež rovnoběžně jdou,

ty narodily se v té hrozné, teskné chvíli,

když’s měla svatbu svou.

Zrak mdlý je, vyhaslý, jak mračno, z něhož blesky

již nikdy nevyjdou,

dal nocím bezesným a slzám svoje lesky

a žár a sílu svou.

Rty trpce stažené, jak cos by říci chtěly,

však slova prázdná jdou,

tak jsou již od těch dob, co proklel rozechvělý

jsem hořkou sudbu svou.

Tak řada znamení v té celé líci pálá,

jež dobře známa jsou,

v nich dobře možno číst, že smrť si znamenala

zas oběť předčasnou...