XVI. Venku je slunno,

Venku je slunno,

všecko kvete, všecko je veselo,

leč mně je smutno.

Ven, ven!

Usednu v polích

pod modře zkvetlý šeřík;

kvete jak dětské oči,

voní jak dívčí ústa.

Tam pochovám stesk,

jenž duši rve,

u jeho kořenů,

jež pijí země krev;

na kři pták zpívá,

jeho mne zkonejší zpěv!