XVI. Zdravím vás, zdravím po létech,

Zdravím vás, zdravím po létech,

vy polí zrající lány!

Jak tenkrát vy šírem se vlníte

a zlatem jste malovány.

Jak tenkrát dýše každá mez

žebříčku vůní a máty –

a křepelka počítá „pět peněz“,

a skřivan zas na dukáty.

Na stráni kvete divizna

a šípek nad úvozem –

a všude se známý zaleskne brouk,

jak zraky jen zavadím o zem.

Zdravím vás, louky, pyšnící

se brčálovým šatem,

jenž svítí stříbrem sedmikrás

a pampelišek zlatem!

Zas paví oko i admirál

tu v plachém se míhají reji,

a čmelák, medem opilý,

se motá nad šalvějí.

Zas na sta bzučí tu mušek a včel,

jak zvonů ohlas z dálky,

a cvrčci k tomu a koníci

třískají na cymbálky –

Buď zdráv, ty starý rybníku

pod bílým panským dvorem!

Jak tenkrát voní tu puškvorec,

a žáby hudou tu sborem.

Tu na stavidle – znáte přec

starou tu povídačku! –

rybí se kůstkou kdys česával

děd vodník, v zeleném fráčku.

Co tropí as dnes, ten rusalčí druh,

a na staré myslí-li časy?

Ba, rád bych jen věděl, zda starý ten brach

má vůbec ještě dnes vlasy?

Hle, tu už lesy s návrší

přátelsky vstříc mi kynou

a zvou tak vlídně, líbezně

pod svoji chvojku stinnou.

Oh, lesy, lesy zelené,

co jsem se navzpomínal,

kolikrát po vás do dálky

náruč jsem rozepínal!

Kolikrát po vás do dálky

marně jsem zraky točil,

kolikrát v duchu, rozteskněn,

v zlatý váš stín jsem vkročil!

Dnes, po létech, my pospolu

se šťastně shledáváme –

Ó, braši, jsem zas cele váš,

my mnoho dnes říci si máme!

Ba, máme my starých těch příběhů

hezkou si povědět řádku,

a se vším když u konce budeme –

spustíme od začátku!