XVI.

Ó Růže, vzkvetlá z krvavého keře,

ty vzrostla’s nejsladšího ze srdce,

když Láskou řeřavělo nejvíce,

a puklo dřív, než skláno od žoldnéře.

Ó hlubiny, zkad sladkost Tvá se béře,

že člověku se věčně chce a chce

Tě hroužit vroucně v duši hluboce,

ó Růže, vzkvetlá z krvavého keře!

Tak jat jsem touhou, mru a neumírám,

ó muka! a přec muk těch neodpírám,

v nich jásám, šílím jeden ples!

Ó jaký kříž bych neunes’,

Tvou sladkost tajemnou a božskou měře,

ó Růže, vzkvetlá z krvavého keře!