XVI.

Proč jsem tu, nevím. Ano, kdysi, kdysi

byl bych se zpíjel, oči kolem toče,

vší krásou tou; jat v Danta hleděl rysy,

v sny kolébal se přítmím v Santa Croce.

Dnes mdlý a chor – mně oči tolik slábnou

přes starý most se volně šinu k Pitti,

života, ruchu, lidí, všeho sytý,

jdu lhostejně i vší tou krásou vábnou.

Do Cascin jezdím – někdy o holi

se dovleku v giardino Boboli,

kde Goethe snil a tvořil svého Tassa;

než ač tu všecko v plném slunci jásá,

mně zdá se, že bych cypřiší řad tmavý,

fontány, sochy, skvělý čár ten ves

dal za mžik v parku milé u Sázavy,

kde v létě růže, z jara voní bez...

Nač týdny bloudím po tvém břehu, Arno?

Proč v galerie chodím? Není tu

tvář, kterou hledám v touhy zásvitu!

– – A všecko marno – marno!

Dnes zdálo se mi, že jsem zahléd v davu

postavu její, krásnou její hlavu

se mihnout. Ztuh jsem. Vznáší se a letí...

A pojednou se vzpamatovav, za ní

se pouštím, stíhám kroky její laní

ze třídy k třídě, úzkých ulic spletí;

jsem zase silen, já, jenž nikam dolézt

již nemohu... mne nese touha má...

teď dostih jsem jí... ó, ta krutá bolest!

V tvář pohlédla mi žena neznámá!

A nyní ležím – – – – – – – – – – – – –

To smutné, tiché město nejvíc vhod

a po chuti mi. Jako v pohádce

se domy sešlé, staré paláce

shlížejí v temnu nepohnutých vod.

A vše jak mrtvo, všecko, jako ve mně,

jak pohřbeno – jen Stín, jen Minulost

jak když tu vzdychá nad lagunou jemně

a přízrak bloudí, zpustlých síní host.

Gondoly černé jako rakve plavou

po tmavých vodách, a mně prolétá

jak ironie krutý výsměch hlavou

ten rozmarný verš hravý z Musseta

o Venezii, z „mudrců i snílků

kde zabláznil si každý aspoň chvilku“;

kde bláznil on, já, jenž se tolik hodím

k těm puklým věžím, mrtvým palácům,

zarostlým dvorům, tichým černým lodím,

se vzdávám truchlým, chmurným smrti snům.

Jak bych tu chodil po hřbitově tichém

neb na vodách plul tmavých podsvětních –

a hlasné slovo zdá se mi už hříchem

a rouháním jen hudby zvuk a smích – –

Dnes dodali mi večer lístek malý,

jenž po celé mne hledal Italii.

Ó, kdo si ještě na mne vzpomněl v dáli,

jenž v úkrytu již měsíce tu žiji?

Pár slov jen na něm: „Vřelé pozdravy!“

a „Adrienna trochu churaví“ –

leč v jakou propast bolesti a touhy

a beznaděje zas mě vrhají!

Jen ještě jednou, aspoň na mžik pouhý,

ji moci vidět! Někde potají

zřít její líce, jejím dechem navřít,

ten úsměv stihnout, slyšet hlasu spád

a potom jenom oči rychle zavřít

a s vidinou tou v oku spát a spát!