XVI.

V těžkých ozvěnách hrůz ještě tona,

sám jsa odlesk sinavého světla

na polité sluncem Ferdinandce

den jsem před odjezdem potkal Kláru.

S přítelkyní šla, veselá, svěží,

smála švitorné se průvodkyni.

Oddychl jsem: „Dík!“ V tom však mne shlédla,

zbledla, zvážněla a chytila se

náhle zneklidněné družky svojí.

Hlavu zvedla, dlouze ke mně hlédla

a pak s družkou, s níž se třídou vedla,

zabočila volně v obchod kýsi. – –

Příteli.. ty víc rozladěný jsi,

nežli já byl. V krám jít po tom styku!

Čivy cvič. Vše děkujeme zvyku.

Čas popřej k úvahám při katastrofách velkých,

ten, kdo chtěl zoufat, zoufá v místech mělkých,

vylézá na břeh s těžkým bolem v hrudi,

ale vylézá přec. Neboť voda studí.

Osušit dá se... pak se pokřižuje,

bolu původce, to Tebe, však už nemiluje,

Je-li zbožná žena, za Tebe se pomodlí...

ale pak dost. Každý má rád pohodlí.

Noci prolkat ctí citlivou ženu,

každý pláč však škodí trochu teintu.

Přijdou jiní, zvyk je protržen –

ublížil jsi. A jsi zavržen.

Růžové dni mihnou naposledy

kolem se... jdeš... a jsi trochu bledý.

Čas dal ránu v nečisté Ti válce.

Ještě jiné ženy kvetou v dálce...