XVII. A tak mi pravíš: „Druhu, Juro můj,

A tak mi pravíš: „Druhu, Juro můj,

má slova rozumná si pamatuj!

Jsi pošetilý, srdce dětinné.

A pošetilec jistě zahyne.

To není zrada, že jsem jinde dnes.

Tvor nemoudrý by tíhu kletby nes,

a řád-li zvrácen, blázen slouží mu.

Být bláznem nechci. Já jsem při Římu.

Když mocnosti dvě spolu zápasí,

tu silnější má duše vzala si,

neb jiné rozhodnutí nezbývá:

věc silnější je vždycky pravdivá.

Se slabším nejdu v bludné zámezí...

Jdu se silnějším, neb ten zvítězí.

Ty s věcí ztracenou chceš zahynout.

A proto, Juro můj, jsi smutný bloud.“