XVII. Anjelíno! dcero krásy,

Anjelíno! dcero krásy,

Kvítko rajských palouků!

Zdvihni oči k sídlu spásy,

K hvězdnatému oblouku.

Tam je volna ona láska,

Jižto váže krutá zem;

Tam ta srdce spojí páska,

Jenž tu tlukou hluchým zděm.

Pojď, o pojď, má večernice!

Ukonči dne mého strast;

Nes mě, rajská holubice,

Ve svou svatou, věčnou vlast.

V jednom úst tvých doteknutí

Vsaji tam všech rájův med;

V jediném tě obejmutí

Obejmu tam celý svět!

Pojď, o pojď, ty slastí zdroji!

Svlaž mé srdce v hoření; –

V bytosti tvé se mi pojí

Celé krásné stvoření!

Oko tvé je slunce moje,

K tomu touží oko mé;

Anjel můj jest duše tvoje,

Nebe moje – srdce tvé.

Pojď, o pojď, mé utěšení!

S okem, duší, srdcem svým;

Učiniž mě v okamžení

Na vše věky blaženým!