XVII. BALLADA KU CHVÁLE HLEMÝŽDĚ.

Buď pozdraven, ty, o němž Giusti pěl,

ó symbole všech moudrých zpátečníků!

Bez vzdorných vášní nevíš, co je žel,

co trud a shon, nepřítel všeho křiku,

u stinných cest si hovíš na trávníku.

Zřím, jak se směješ lidstvu do kola,

jež pracnou cestou dál se trmácí;

cval oře báj ti i let sokola –

Má úcta, pane domácí!

Tys první z tvorstva dům si vystavěl,

jist před nástrahou bídných zákeřníků.

Hrom, liják matný je ti nepřítel,

svá tykadla zpět vtáhneš v okamžiku,

a věren dávnému svých otců zvyku

vždy dolezeš jen cesty do pola,

to postačí ti denní ku práci;

bič povinnosti dál tě nevolá –

Má úcta, pane domácí!

Co chce ten slavík, do noci jenž bděl

s perlami písní, s kaskadami vzlyků?

By ptáčník jeho hnízdo vynašel

a vybral mladé! V květech čilimníků

co zástup včel chce, smělých harcovníků?

Nač hnáti vodu cizí na kola?

Ten ideal se špatně vyplácí!

Těm sportům liknavost tvá odolá –

Má úcta, pane domácí!

Ó pěvče, jehož nitro plápolá

a jehož srdce darmo krvácí,

kde je tvůj dům a med a stodola? –

Má úcta, pane domácí!