XVII. BALLATA O PAVUČINÁCH.

Babího léta šedé pavučiny

tak dojaly mne divně v smavém září.

Ó první vrásky v hladké tváři,

ó resignace první v zraku stíny!

Pak v knihovně jsem hledal, sáhnu v řady,

kde básníků druž mládí drahých stojí,

však běda, na ořízce lehké sítě

jak pavučiny v lese též se rojí.

Pak čtu, jak druhdy, když jsem býval mladý,

však verš a rým zní prázdně, roztržitě.

Ó jinak čtlo ty verše dítě!

Co stalo se jen? Do zrcadla právě

v tom padl zrak, a bože, na mé hlavě

babího léta šedé pavučiny!