XVII. Což, páni spisovatelé,

Což, páni spisovatelé,

Vašeho nejsem druhu.

Proto jsem stál tak nesměle

ve Vašem ctěném kruhu.

Vy Jste – jak řek’ bych – takoví –

no – – – uhlazení páni.

Já rostl bez vší výchovy

v pračkách a snižování.

Do intimity Vašich sfér

nevnikal pokřik lůzy.

Já bouřlivý byl debatér

anarchistických schůzí.

Do Vašich snů se dívaly

horoucně krásné dámy.

A já jsem student zhýralý

a strhaly mě flámy.

Ne, nikdy jsem se nedostal

v společnosť slušnou dámskou. –

Snad, že jsem o to málo stál. –

Má láska byla krámskou.

Má řeč je hrubá jak můj smích

a jako moji známí.

A alkohol (to myslil bych!)

jemnosti nepřidá mi.

Vím, z francouzských co románů

lze vyčíst elegance.

Však čert ví, kdy se dostanu

francouzské ku čítánce.