XVII. Elegie.

Jak listí žloutnoucí, kdy chladné větry vanou,

se stromů třesavých v zem vlhkou upadá,

tak dny mé vezdejší v tůň věčna smutně kanou,

a pečeť nicoty se na ně ukládá.

Můj zpěv mne opouští, a všechny dojmy vnější

v mé nitro zapadnou bez šumu ozvěny

a tam se na vždycky v sen mrtvý ukonejší,

jak v kalné hlubině zapadlé kameny.

Šum listí, ptáků zpěv a šarlatový západ,

vše, co jsem miloval tak bouřně před roky,

i srdce dívčino, jež začne lásku chápat,

víc neunesou mne již v zápal hluboký.

Tak šinu žitím se vln nudy pod přívalem,

jak živá mrtvola, kam ony zakývnou,

a s prázdnou radostí a se svým starým žalem

jest mi ten všední svět jen rakví protivnou...