XVII. Evropa.

Byl by to pohled

s některé hvězdy

v aetheru věčném

na naši zemi!

Halena vrstvou

šedého vzduchu

valí a točí se

sploštělá koule

okolo slunce.

Valí a točí se,

na ní se míhají

jak v kaleidoskopu

stříbrné hory,

zelená údolí,

města a pole,

moře a řeky,

skály a lesy

vždy jinak skupeny –

byl by to pohled!

Však vidím, jak náhle

by užas’ ten člověk,

mnul by si oči

a přec by jen viděl,

jak jakýsi netvor

veliký, hrozný

na zemi leží.

Zátoky moře mu

vnikají v tělo

a vlny příboje

lízají údy.

Jakýsi ježek

s třpytnými ostny

země lán dusí!

Ostny se lesknou

v paprscích slunce

a třepotu hvězd!

Evropo, Evropo,

hleď, jak as děsíš

nějakou duši

naivní prostou

na kterés hvězdě tam

v modravé výši!

Ta prostá duše

netuší, neví,

že’s postavila

k ochraně míru,

pro štěstí národů –

les bajonettů!

Ó jak by jásala

ta prostá duše,

by vidoucím zrakem

zřela a věděla,

jak dál se staráš

o blaho svých dětí!

Ta tisícerá děla,

tvrze a pevnosti

a plné arsenály

granátů, kartáčů,

šrapnelů, bomb –

ta ohromná kasárna,

nabita všudy

jak mraveniště –

a jak dnem nocí

stroje se robí,

puška se vymýšlí,

děla se lijí –

jak by té duši

nevinné, prosté

zraky se zalily

pohnutím asi!...

Ó Evropo, tys nikdy nebyla

tak bezvládná, chabá, prohnilá, chorá,

jako jsi nyní

v tom hrůzném lesku

smrtících zbraní!

Tys nikdy nebyla tak zralá k pádu,

tak nikdy prokleta a odsouzena

osudem věčným,

jako jsi nyní v své domnělé výši

a domnělé hrůze!

Toť tvůj plod poslední

ta smrtící ocel,

děl, pušek jícny,

granáty, bomby,

jež tvoji syni pěstí

na tvojí půdě!

Ta půda nesla kdys

ovoce lepší

– oh, je to dávno,

a marno vzpomínat! –

teď svadlá je, shnilá,

neplodná, kletá,

jak krev tvých synů...

Co bude dále?

Hladová Indie,

či stamiliony

těch žlutých lidí

s šikmýma očima,

jež znáš jen z pagod

pitvorných, směšných

na svojich skříních –

provalí hráze,

jež tísní je a dusí,

přebrodí řeky,

překročí hory

a špinavou nohu svou

vloží ti na šíji

a zboří tvá města,

paláce, chrámy,

parky a procházky

a nastaví všude

své drobounké chýše

a nadělá všude

pole, jen pole?...

Či chladný Yankee

z Kolumba země

koupí tě za haléř,

najme tě za děvku služebnici,

zmoří tě hladem

a malátnou slabou

utluče měšci

plnými peněz?...

Či vlastní syni tví,

dozralí, souzení přísným časem,

poslední silou

vrazí ti v hrdlo

a v ňadra svadlá

poslední tvoje plody?...

Či necháš téci

jenom krev jejich

v bratrském vraždění

a budeš vpíjet ji

svadlýma rtoma,

jak čarodějka stará

omladneš, osvěžíš

a budeš zas žíti

a zas koketovat

s dobrem a krásou

jak kočka s myší?...

Národe můj,

ať to či ono,

v každé té bouřlivé změně

věřím já v zdravý tvůj kořen!

On vzdoroval ohni,

motykám, toporům –

vzdoroval všemu –

přečká i tohle!

Je-li však shnilý

tou naší vinou,

jak naší vinou

schnou jeho haluze –

nuž, ať nás vyvrátí

ty divé větry,

krb budoucích pánů

ať pozře náš kořen

i kmen i sněti

a naše jméno

na větru křídlech

ať zaletí v propasť

zapomnění...