XVII. I pomije život náš jak zlatý sen,

I pomije život náš jak zlatý sen,

Usetkaný ze zvukův milostných zvěn!

Nuž, ať žije naděj, ať slasť v zraku plá,

Když ještě ta hudba nám v mladosti hrá!

A ku slávě vína se, píseň ty, liň,

Až zahluší v ozvěně tmavá ta síň;

A hlásej rozháraně zprávu tu kol:

Že při znění pohárův neprodlí bol!

Ať zkaboní starosti zvráštělou skráň,

Jak rozrývá lemeš tu květnatou pláň;

Kde veselé srdce a vířivý zpěv,

Tam ztrmácen brojí rozkácený hněv!

Neb při víně strasť a žal velký je hřích,

Kde panuje vtip ostrý a smělý smích;

Kde neztruchlí ve zdrhu víc bledá tvář,

Již osloní purpurem radosti zář.

A v vzpomínce na sladké půvaby děv

A na hravý na rtech jim milostný směv,

Tu k slávě jich ohnivý přípitek zní,

Že síň celá hlučnými písněmi hřmí.

A byť snad i nám v ňadra vkradl se žal,

Byť zádumný prozpěv se ze srdce vzňal;

Tu utlumí rozkoš ten truchlivý sten:

Vždyť mijí náš život jak prchavý sen.