XVII. Já chystám dům svůj, abys vešel ke mně,

Já chystám dům svůj, abys vešel ke mně,

jak do kostela vchází věřící,

své touhy jako květy svíjím jemně,

a něžné city v krásnou kytici.

Své srdce zbavím pozemského prachu,

a světskou marnost setru na líci,

„pojď, milý,“ řeknu, „vejdi beze strachu

v tu bílou mojí duše světnici.“

A vejdu s Tebou přes práh svojí cely,

kde vůně myrrhy mysticky se chví,

kde vroucí písně mé se rozepěly.

A zahalím se vůní, jež kol dýše,

v to kaditelnic sladké tajemství,

a řeknu jenom: „Pomodli se tiše.“