XVII. Jak čárnou Kirku, luznou kouzelnici

Jak čárnou Kirku, luznou kouzelnici

tě malovat teď budu, lásko zlatá,

když proutkem mění lidi ve zvířata

a zvířata zas v lidi jásající.

Jak KalypsÓ – Ó, těžko jí se zříci

je Ulyssovi – Cecilie svatá

mi budeš potom, hudbou nebes jatá,

i Sibylla, jas vytržení v líci.

Má sláva poroste i moje jmění,

kol obrazů mých tíseň bude davů,

zvát králové nás budou okouzleni.

Leč co mi zlato, co mi pochval hlasy?

Mně nad vše v klín ti položit svou hlavu

a cítit, jak mi měkce hladíš vlasy.