XVII. Jak skřivan v poli v naší hrudi jásá upomínka,

Jak skřivan v poli v naší hrudi jásá upomínka,

jak zefýr květy v naši duši střásá upomínka,

je hranol, v němž se paprsk štěstí láme,

je lásce tím, čím kytici je vása, upomínka.

A jindy zas je věčnou lásky kletbou,

své „memento“ a „vanitas“ jí hlásá upomínka,

jak dravce jazyk její rány líže –

však nezahojí – do krve je zdrásá upomínka.