XVII. Jdem v družném hovoru, šer tlumí sdílné hlasy.

Jdem v družném hovoru, šer tlumí sdílné hlasy.

Noc vešla vítězně s dnem slunným na zápasy,

vzduch – rosným chladem vlhna – tuhne do modrava,

kde v dumách klade se už k spánku Řípu hlava, –

snů zlatou podušku dne zář jí chystá bledá.

Par mlžnou závěsou mdle nad obzor se zvedá

z vod ostroh mělnický. Sny země budí jasy:

hvězd oči pátravé zpod stoudně chvějné řasy.

Lán hnědý nad stezkou: strniště podorané,

hrud za dne proschlých zápar teple odkud vane;

v směr k řece pod pěšinou louka bez otavy,

sad ovocný a stromů rozsochaté hlavy.

Hlaď Labe matná – zdá se – olověně stojí,

však z dálky hučí jez. Hlas houknul od přívozu

a s tiší slouchavou se rozplývavě pojí.

Proud brázdí černá pramice v příč od náhozu.

Ves s bílým kostelem v ploch modré stíny splývá.

Jdem nyní zamlklí. V kvap stmívá se už, stmívá...

Hle, bílý holub přeletěl – – tmou tlesklo v dlaně.

Já loukou setmělou jsem ohlédl se maně –

dnů svadlých mládí na mě dýchlo povědomě

a světlá vzpomínka dlaň bílou vztáhla po mně:

Což kvetla louka smavá do barev a vůně,

vždyť vesnu chovala již v květy stlaném lůně,

a vonným oparem se v žhavém plesu chvěla,

by cestu květy stlala v den Božího Těla!

Jak nesu z kostela si věnec dotýkaný,

by od bouře a blesku nás Bůh vzal do ochrany,

zřím: bleskné slunce rovno velké ostensoři,

pod baldachýnem blankytu věk věků jasem hoří,

žár oslnivé výše dálnou světů šíří

se zlatým podoblačnem do průsvitna žíří,

jda v slunném závoji, Bůh dotýká se země,

že plane dlouho do nocí svit na západu lemě...

Jdem dál, dum únavou snad hlasy naše tichnou.

Jen mladé jabloně a keře prutin vzdychnou.

Zrak náhle tázavě se točí bez pobídky,

kde z temna zabělal pruh hřbitovní se zídky.

Díl nový – nezrytý, tak čekavě jest pustý,

díl starý – zvlněný, řád stromů stíní hustý,

střed bílá kaple hlídá. Její u apsidy

pan farář sáh si změřil za cíl zemské bídy,

– jde vedle mne, tvář chorá světle klidna.

Část stará hřbitova kde rovy lidna,

má matka za mne v hrobě stlelé ruce spíná,

– ne ji, mne na srdci ta slehlá tíží hlína...

Dne tichý svatvečer teď zvoní na klekání.

Pan farář klobouk sňal – skráň stříbrem se mu sněží –

i má skráň pokorně se ku modlitbě sklání.

Hlas klekání tmy tichem konejšivě běží

a posléz přímluvně i za dušičky prosí.

Jdem domů v myšlénkách. Stín přistoupil k nám bosý – –

Já hrobů záhadami druhdy v hloubi zvířen,

mzdou nyní života i jejím tajem smířen,

teď tuším pokojně, kdo po naší jde straně,

krok tichý s námi mlčky drží vyrovnaně,

po sklonu našich hlav jen přátelsky se dívá,

sám v zamyšlení hlavou soucitně si kývá – –

Dnem unaven, jak stírá upocené čelo,

tu čerstvým hrobem náhle vlhce zavonělo...