XVII. (Jsem mužným juž.)

Jsem mužným juž, ó prosím, vizte

ty klidné oči, paní má,

tak na podzim je nebe čisté,

zkad neblýskne a nehřímá.

A v práci sedě nad knih svazky,

v nich tiším žár a bystřím um.

Dnes čet’ jsem tak: „Ne žárem lásky,

leč jimi blíž jsme nebesům!

Ať vzlétá duch, ať peruť svírá

mu hmoty pouto při práci –

tak psáno tam – však z všehomíra

ni květu dech se neztrácí –“

A Bůh ví, nechci myslet na to:

(má paní, vizte studu nach!)

Snad srdce mého vznět a zlato

dnes země pouhý rmut a prach.

I plod je jím! Pak prstí bývá

a ve sta zrn zas vyhání.

Tož zašlá naše láska snivá

zas vzejde v prudším zaplání!

Jen chvím se tak, že řeknete si:

je raněn v srdce hluboku

a naději jen hledá kdesi

i v černi chladných výroků.

Nuž buď i tak! Leč pomyslete

na dny mé, noci neklidné: –

než srdce mé zas láskou vzkvete,

snad vykrvácí, vystydne!...