XVII. Juž skoro se mi stáváš mythem

Juž skoro se mi stáváš mythem

v tom zámořském tak dálném hrobě!

Jen jako ze sna ještě k Tobě

se vracím temným veden citem.

Juž skoro se mi stáváš mythem,

snem o kráse a idealu,

jenž v zkonejšeném srdce žalu

plá shovívavým sladkým svitem.

Juž skoro se mi stáváš mythem,

vždy výš se vznášíš, skoro denně

zřím za Tebou jak okouzleně,

jsi hvězdou, juž pláš nebes štítem.

Ve vínku z písní Tobě svitém,

je zelený a posud svěží,

jak rosa moje bolest leží –

Juž skoro se mi stáváš mythem.