XVII. Když duše tužná v oko zírá,

Když duše tužná v oko zírá,

V té hloubi citův závratně se topí:

Tu hvězdné víčko závistně se klopí,

S nímž v oku touhy lesk blahostně zmírá.

Však řása hebká hledu neupírá,

By clonou tou zřel rájův letné stopy,

Jichž přísným umem onen nepochopí,

Jejž nekouzlí přesladká citův míra.

Jest oko děvy v tomto povzezření,

Jak slunce nyvé, když se v západ chýlí,

Když první stíny kol něho se vinou.

Však vzhledne-li pak děva v zachvácení,

Tu slunce ranné vyjde v hravé píli;

Ty blesky oka k nadšení mně kynou.