XVII. Ku pohřbu otce a vdovce.

Kostka osudu vržena,

Závoj smrti odhalen,

Nit života přetržena,

Klesám mocí podmaněn.

Tělo mé se k hrobu sklání,

Kdo vás, dítky! zastane? –

Bůh vyslyší vaše lkání,

On vám otcem zůstane!

Přijde čas, a přijde chvíle,

Že se opět sejdeme.

Na věčnosti v jaré síle

Svou matinku najdeme.

Tam vás zočím v nebes záři

V čarokrásném objevu,

Co anděle s jasnou tváří

V liliovém oděvu.

Na rovu zemřelé matky

Dítky; vás zapřisahám,

Nesuďte se o mé statky,

O to snažně vás žádám.

Svůj život zasvěťte cnosti,

Pobožnosti, čistotě,

Žijte v mravopočestnosti,

V svornosti a dobrotě.

Vší marnosti výhost dejte,

Přemáhejte vášeň zlou,

Mužnou myslí odpírejte

Pokušení s modlitbou;

Zahejří-li vilný svůdce

Proti studu chlípnosti,

Modlitba vám v tuhé půtce

Dopomůže k vítězství.

Přátelé! se sirných dítek

Zde upřimně ujmete,

A co v sadě outlý kvítek

Jich ku zdaru pěstěte.

Dítkám vděk co učiníte,

Kristu jste učinili,

Jemu se tím zavděčíte,

Tím i dluh svůj splatili.

Proste Boha všichni Svatí,

Maria, všecky Světice!

V stány nebes z světa vzatí,

Za mne, choť i rodiče,

By svých dítek otec moudrý

Na věky nezatratil,

Za něž Kristus pastýř dobrý

Dluh na kříži zaplatil.

Tvůrce! kořím se ti v prachu,

Nesa k soudu oučty své,

Jaký ortel, meškám v strachu,

Vydáš na stvoření mdlé.

Dej, by soudní váha – ctností

Stížená – se sklonila,

A má duše na věčnosti

S anděli se spojila.