XVII. l v světě chudých vesna zkvétala mi;

l v světě chudých vesna zkvétala mi;

vím, jak stisk rukou zmozolených hřeje.

Ať kdekoliv jsem, žití nad vodami

se záře Boha nesmírného chvěje.

Zde pochyb nebylo, ni beznaděje,

těch starých příšer, jež zde nejsou známy,

zde nebyl jsem, žal světa vyřknout chtěje,

sám se svým srdcem, svými myšlenkami.

Zde cit je hluboký, slov hladkých nemá,

zde hovoří jen stlumenou svou řečí:

– Rozumím, bratře, neb jsem věru zdejší.

Mně oči zamžené i ústa němá

o síle duše často poví větší,

silnější víře, lásce zářivější.