XVII. Letí čápi, letí z jihu,

Letí čápi, letí z jihu,

nesou z dálky sladkou tíhu:

drobné dítě, líce smavá –

matko země, budiž zdráva!

„Dítě, dítě, drahé dítě!“

zved’ je otec okamžitě,

pohleděl mu v pěkná očka:

zkvetla v každém fijaločka.

Políbil je v bílé líce:

sněženek v nich na tisíce.

Políbil je v ústka vřelá,

ústa hned se rozepěla.

Bylo plesu, bylo štěstí

na každičké ratolesti,

když to sladké dítě matka

ukládala do poupátka,

z rána rosou oči myla,

otci slunku hovořila:

„Vystrojíme slavné křtiny,

zvi, sluníčko, na hostiny.

Kde je jaký keř a strůmek,

kde je jaká niva, chlumek,

nechať kvetou, nechať zmladnou

a lidé si v náruč padnou.“