XVII. Má milá, pojď, přisedni blíž,

Má milá, pojď, přisedni blíž,

ať zobejímám Tebe;

pánbůh Ti krásnou duši dal,

že’s jako anděl z nebe.

Mně jest tak často, jako bych

se zpovídat měl Tobě,

leč slova v ústech zamknutá

tak jako mrtvý v hrobě.

A co tak často Ti chci říc,

to ani jmena nemá,

má duše toho plná jest,

leč ústa moje němá.

Jen když Tě mám obejmutou

a duši v Tebe hroužím,

tu zdá se mi, že všechno víš,

co povědět Ti toužím.