XVII Má Vášeň tak šílené tony a jejím dechem juž mnohý puk zvon...

Má Vášeň tak šílené tony a jejím dechem juž mnohý puk zvon...

A na Tvé zvonici provazy se třesou divoce dneska,

snad v propastech puklý Tvůj zvon poslední vydechne ston;

převozník na vodách Šílenství spokojen v ruce si tleská...

Však snad i jednou vrácen tišinám v loktech Idolu potkáš svůj skon.

Ale, bratře! Ty, který zříš jen hložinu před sebou v dáli

a nevidíš zory Východu, jen slunce krvavý sklon,

Ty’s aspoň vášní svou silný... Co kolem se válí

na bahnech stagnantních dav přátel líný a podlý,

jenž našel svá telata zlatá a v břichu důstojnost modly,

a je tak směšný a banální s frásemi tribuna davu.

Však, Ty s věčnou touhou: v životě také své říci slovo,

Ty silný, než abys mlčel, a slabý říci to slovo,

Ty s věčným zápasem –: jsou ještě duše, jež ctí Tvoji hlavu.