XVII. Mojžíš zas a zas na hoře Horeb.

Po třetí už zastkvěla se zora,

barvíc světlem zlatým všechen svět;

Mojžíši když blížila se hora,

na niž z Egypta byl chvátal zpět.

Znalť on dobře ona místa svatá

na nejvyšším hory temenu,

vždyť tam duše jeho bázní jatá

slyšela řeč Boží z plamenů.

Ještě ani nebyl v půli stráně

a již spěšně obuv s nohou szul;

pak se teprv, vzývav jméno Páně,

dále na vrch svaté hory hnul.

Tam hned padnul obličejem k zemi,

líbal horu svatou na stokrát;

brvami též slzy cedil všemi,

jak by všechen tamní drn chtěl prát.

Plakal, až mu srdce usedalo,

vzdychaje, slov nemoh’ tvořiti,

svaté místo dlouho jemu dalo

jenom mlčky v prach se kořiti.

Když se dlouho byl již Bohu klaněl

úpěním a pláčem zmáhavým,

ke své prosbě po slovích se sháněl,

a pak mluvil dechem váhavým:

„Slyš mé lkání, věčně mocný Pane,

děsná hrůza na mysli mi tane,

mnohem hůř teď trýzněn náš je lid.“

„Proč jsi poslal mne, ó Hospodine,

by Tvou vůli slyšel Faraon?

Jeho mstou snad každý Hebrej zhyne;

už tam řádí smrtonosný shon!“

„Od té doby co jsem mluvil s králem,

žádost hlásaje mu jménem Tvým,

zahořel on v hněvu nenadálém,

ztížil lidu práci slovem zlým.“

„Zdvojil práci Židům, zmnožil kyje,

ve všech věcech zle jim přitužil;

nyní po mně každý rodák plije,

že jsem důvěry jich zneužil.“

„Běda ničemníkům nám, ó běda!

svatým hněvem Tvým nám vzrostl trest;

vinen-li tím dávný hřích jest děda,

či vnuk sám, že nevzdává Ti čest?“

„Velebili Pane, Tvá jsme slova,

chystali jsme již se k odchodu;

a teď vraždí poroba nás nová,

slíbenou nám nedal’s svobodu.“

„My-li milosti Tvé nejsme hodni,

potomky nás otců zbožných suď;

oniť byli každou ctností plodní,

pro jich víru milostiv nám buď!“

Zázračným se počal hýbat šumem

všechen plynný kolem něho vzduch,

až pak divotvorným Božím umem

zvučná slova vnímal jeho sluch.

„V práci započaté líně nestůj,

statně národ sužovaný haj;

jdi a synům Israelským zvěstuj

jméno posud tajné: „Adonaj.“

„V tomto Jménu Já je jařma sprostím,

jak má Úmluva s jich předky zní;

jistě v zem je Chanaanskou vhostím,

národem by volným byli v ní.“

„Řekni jim, že v krátce vysvobodím

v mocně zvýšeném je ramenu;

soudy přísné za dob těch že vhodím

v lůno Egyptskému plemenu.“

„Potom Israel Mým lidem bude,

Já pak Bohem jemu zůstanu;

tenkrát pozná Hebrej ve všem všude,

lichy že jsou snahy pohanu.“

Mojžíš opět k rodákům svým přišel,

nesa milý obsah výroku,

jejž byl samým Hospodinem slyšel;

nalezl však – hluchých otroků.

Znova Mojžíš v duši smuten klečí

zvědav, Bůh co teď mu poručí. –

„K Faraonu jdi, a Moje řeči

zjev mu, ať se znáť Mne naučí.“

Mojžíš namítá, an mysl matná

novým rozkazem se netiší;

,U krále co spraví řeč má špatná,

když mne ani lid náš neslyší?‘

Mluvil Pán: „Proč bázeň tebou klátí?

Já bdít budu nad tvým nad krokem!

Ty jen budeš na mém místě státi,

Áron bude tobě prorokem!“

„Jemu vyslov poručení Moje,

on pak zas to králi vypoví,

aby pustil lid Můj beze boje,

že se k odchodu již hotoví!“

„Bude-li však ještě neústupný

žádostiv jsa vidět znamení,

zázraky ať spatří král ten zpupný,

tak že děsem málem zkamení!“

„V tom-li přece nepoznav Mé skutky

rozkazům Mým stavět bude vzdor;

pak jej trestů zastihne dav prudký,

až by mocí Mou zlý hynul tvor.“