XVII. NA PAMÁTKU MALÍŘE OTAKARA MARVÁNKA.

V rámečku černém bílé psaní

jak zarmoutit umí a jak raní

v takový veselý podzimní den,

v takový den.

Mít srdce hošíka nebo dívky,

snad sedl bych na práh u podezdívky

a zaplakal si pro úlevu,

pro úlevu.

Ale tak, životem ztvrdlý muž,

ztráceti mlčky zvyklý už,

půjdu toliko zamyšlenější,

zamyšlenější, nachýlenější,

veršů kvítečky zarudlé sbírat,

a v suché oči bude mi zírat

života Tvého, brachu zlatý,

anděl na kříži rozepiatý...