XVII. Neplač, neplač, brachu, nenaříkej,

Neplač, neplač, brachu, nenaříkej,

že je záhad v světě k znavení,

jenom pít a jíst se pilně zvykej,

v hrobě času dost pak k strávení.

A až umřeš, budeš zbaven všeho,

tělo v prach se moudře rozpadne,

a co zde ti bylo záhadného,

zůstane ťi pak i záhadné.

Jakou však tvá mysl píseň hude,

zpívá s tebou celý tvůj i čas,

která lež tě hnětla, hněsti bude

v jiné formě jiné lidi zas.