XVII. Obelisk.

Čněl v poušti věky. Karavana mnohá

šla kolem, sterý zrak se k němu vzpíral,

boj chvíli zuřil tu, rek mnohý zmíral,

v své pouti žízniv spěje v mečet boha.

Ční posud v poušti. Samum zlý jej šlohá,

jak před lety jej mořem písku týral,

jak pravěku syn k němu s úctou zíral,

zří k němu moderní, však um a vloha

chtí rozluštiti písma divné háky,

jež smazáno půl, svůdněji tím kývá,

a čtou a čtou ty črty hieratické.

Tlum jeřábů se nese dále mraky,

on ční, jak čněl, – ó marné snahy lidské,

když starým něm byl – vám víc nezazpívá!