XVII. Od ranní hory slunce vstává,

Od ranní hory slunce vstává,

paprsky letí do kraje,

a na stromech se rosa třese

a všecky barvy zahraje.

A rosa jako z diamantů,

ty lesy v zlatém oděvu,

a každý strom a každý lístek

pln blaha a pln úsměvu.

A každá krůpěj jako oko

a les pln teplých pohledů,

ba zdá se mi, že jimi lesu

až v duši patřit dovedu.

Ba zdá se mi, že slzy vidím,

v nichž les má píseň počatou –

mněť každá slza kusem básně

a s slzou každý poetou.