XVII. Patř, mé dítě! na tu jabloň,

Patř, mé dítě! na tu jabloň,

Jak tu stojí v tichosti;

Každého jak vlídně vítá

K důkazům své štědrosti!

Tu přichází člověk divý,

Zbraní svou ji ztrýzňuje;

Ona pak mu za vše rány –

Plod své lásky věnuje!

Budiž jako strom, o synu!

Jímž tě Bůh tvůj učit chce;

„Kdo jej tepe, kamenuje –

Tomu dává ovoce!“