XVII. PODOBIZNA

Ty vrásky na čele prý jizvy mohou býti

ran, které v srdci jsou...

jak dlouho mám je už – to neznám povědíti,

však cítím, že tam jsou...

Zrak mdlý je, vyhaslý jak mračno, z něhož blesky

již nikdy nevyjdou,

dal nocím bezesným a slzám svoje lesky

a blýskavicím sílu svou.

Rty trpce stažené, jak cos by říci chtěly,

však slova nevyjdou –

co ještě mluvit dál, když proklel jsem svět celý

a celou bídu svou?!

Smrt, lesník, kamsi spěl; při cestě sosna čněla,

klep na ni dýmkou svou:

pak vytáh závěrák – a ruka křížem jela

přes kůru mladistvou...